Joachim Barrande se narodil 11. srpna 1799 v městečku Saugues ve Francii. Svojí životní dráhu začal na pařížském Stanislavově lyceum. V roce 1819 byl přijat na École Polytechnique. Po jejím dokončení studoval v letech 1821-1824 mostní a silniční stavitelství na École des Ponts et Chaussées, kde kromě znalostí z oboru stavby mostů a silnic, získal též mnohé vědomosti z oboru přírodních věd. Po zdárném vystudování, ve 22-ti letech, působil jako stavební inženýr v Bordeaux a v Saumuru a jako civilní inženýr se proslavil v Decize, kde je dodnes pýchou kraje jeho most přes Loiru.

Barrande zaujat přednáškami svých profesorů Cuviera, Lamarcka či d’ Orbignyho, začíná pronikat do tajů přírodních věd. Je jisté, že musel ovládat společenské vystupování natolik, že se o jeho znalostech z matematiky a přírodních věd, doslechl francouzský dvůr, kam byl koncem 30. let povolán Karlem X., aby se stal učitelem jeho vnuka Henriho z Chambordu.

Roku 1830 však byli Bourboni vyhnáni z Francie a s nimi i Barrande, který byl na nich existenčně závislý. Do r.1831 pobýval ve skotském Edinburgu, kde poznal Sira Rodericka Murchisona,  věhlasného  geologa,  který  ještě  více  podnítil  jeho zájem o  vědu.  Pobyt v nevlídném skotském kraji však královskou rodinu příliš nenadchl, a proto s potěšením přijali nabídku císaře Ferdinanda I., na zámek Buštěhrad, který jim propůjčil francouzský císař Ferdinand V. Dobrotivý. Ani zde však dlouho nepobyli. V r.1832 se přestěhovali do prázdného Pražského hradu. Zpustlé, narychlo upravené paláce, které v sobě nezapřely, že se jich po dlouhá desetiletí užívalo jako vojenských skladů, však opět nemohly být náhradou za ztracené Versailles.

V Praze se 33-ti letý Barrande brzy seznámil s našimi čelními vědeckými osobnostmi, sdruženými kolem Muzea Království českého. Jmenujme z nich alespoň Františka Palackého a Kašpara hraběte Šternberka - zakladatele Muzea. Jeho prostřednictvím se také roku 1833 Barrande na krátkou dobu vrátil ke svému původnímu povolání. Měl posoudit, popř. přepracovat projekt prodloužení pražsko-lánské koňské železnice. Ta měla propojit Prahu s Plzní a s uhelnými pánvemi v okolí Radnic. Z původního záměru však později sešlo. Při výzkumných pracích v okolí Skryjí totiž spatřily světlo světa téměř půl miliardy let staré zkamenělé zbytky dávných obyvatel pramoří - trilobitů. Pro Barranda nebyly ničím neznámým ba naopak. Znal je jednak ze Skotska a Francie a také z příležitostných nálezů z Prahy. Traduje se, že se Barrande se zkamenělinami poprvé setkal v témže roce při procházce v okolí Dívčích Hradů na Zlíchově, kde nalezl zbytek trilobita rodu Odontochille a část hlavonožce "Orthoceras".

Barrande  býval  též častým hostem ve Šternberském  paláci. Od r. 1835 do r. 1845 totiž bydlel přímo naproti na Malostranském náměstí v domě "U tří hvězd" a byl bezesporu nepřehlédnutelnou postavou Malé Strany a mnohé nasvědčuje tomu, že posloužil Janu Nerudovi jako předloha k povídce Hastrman. Nerudova maminka se začala od r. 1834 starat o jeho domácnost, a to nejprve v domě "U tří hvězd" a od r. 1845 v domě "U řetězového mostu" v dnešní Vítězné ulici. S paní Nerudovou se prý seznámil ve Skryjích, kde pracoval na stavbě železnice.

Barrande se čtením Pražského deníku a s pomocí paní "Bábinky", jak nazýval matku Jana Nerudy, naučil i obstojně česky. Podle vzpomínek jeho posledního skalníka Tomáše Marka z Drábova u Berouna, mluvil prý Barrande česky sice správně, leč pomalu. Není nepravděpodobné, že krásná česká slova jako "Tetinka, Pantáta, Královna, Maminka, Synek, Vévoda aj., kterými Barrande nazval mnohé české zkameněliny, slyšel poprvé právě z úst paní Barbory.

Pokud bychom chtěli Barranda charakterizovat jako člověka, bylo by na místě citovat Jana Nerudu, který na něho vzpomíná jako na “uhlazeného kavalíra, pečlivě oblečeného v šat nezvyklého střihu, vlídného a laskavého. Vídal jsem jej od svého dětství po mnoho let den co den. Mluvil jsem s ním často, ale úsměv na jeho tváři postihl jen málokdy.”.

Barrande si během pobytu v Čechách vychoval i okruh zkušených spolupracovníků tzv. skalníků, kteří pro něho odkrývali nová naleziště a vysbírávali zkameněliny z rozsáhlých výkopů. Zpočátku jim vyplácel týdenní mzdu, později i zvláštní "prémie" za vědecky cenné nálezy.

Barrande, ač se to může zdát až nepochopitelné nebyl, a také nemohl být pracovníkem žádného vědeckého institutu, ale jen pro zajímavost byl čestným doktorem Vídeňské Univerzity, čestným členem Francouzské geologické společnosti, čestným členem Londýnské geologické společnosti, členem Císařské akademie věd ve Vídni (která každoročně také financovala jeho vědecké dílo), čestným členem amerických geologických společností. Byla mu udělena nejedna cena a byl i mnohokráte dekorován různými evropskými řády a vyznamenáními za vědeckou práci.

Výzkumu českých starších prvohor se Barrande věnoval 44 let svého života. Za tuto dobu vzniklo jeho základní dílo, které ho postavilo na vrchol světové geologie a paleontologie. Úplný název této dosud nejrozsáhlejší vědecké práce vykonané jediným člověkem zní v originále "Systéme silurien du centre de la Boheme", tedy Silurský systém Středních Čech. První svazek věnovaný trilobitům vyšel v r.1852. Trilobitům věnoval Barrande  celý první díl, první svazek tabulí a část dodatků publikovaných až v r.1872.  Ve vydávání dalších dílů pokračoval stejně důkladně až do své smrti v r. 1883. Poslední dokončený čtyřsvazkový díl, který byl věnován mlžům, byl publikován v r. 1881. Za jeho života vyšlo celkem 22 svazků, ve kterých je popsáno a vyobrazeno celkem 3557 druhů. Celé toto dílo má přes 6000 stran textu a vysvětlivek k obrázkům a 1160 litografovaných tabulí s dokonale věrným vyobrazením popisovaných exemplářů. Celá Barrandova práce je postavena na faktech. Mnohé vysvětluje již jeho motto, kterým je každý svazek uveden "C‘est ce que j‘ ai vu" - "To je to, co jsem viděl".

V r. 1883 se Barrande vypravil na zámek Frohsdorf u Vídně, když se doslechl, že jeho pán a svěřenec Henri hrabě Chambord umírá. Namáhavá cesta a následná práce vykonavatele Chambordovy závěti však podlomili jeho již tak nepevné zdraví. Onemocněl zápalem plic. Naposledy vydechl v pátek 5. října 1883. Byl pohřben v Lanzenkirchenu nedaleko Nového Města u Vídně.