Jeho studie o zdejší fauně jsou obsaženy v pracích Barrande (1846, 1852, 1867, 1872, 1887). Dalšími badateli, kteří se zabývali zdejšími trilobity, ostnokožci a hyolity, byli Hawle a Corda (1847) a Pompeckj (1896). K poněkud opomíjené složce fauny, která delší dobu unikala pozornosti sběratelů i badatelů pro svoji nenápadnost, patří měkkýši. Jejich první vědecké zpracování učinil až Smetana (1918) a později Horný (1964). Naopak poměrně hojně jsou ve zdejší oblasti zastoupeni ostnokožci. Ti byli předmětem prací zejména Jaekela (1901), Ubaghse (1953, 1967), Lefebvra a Fatky (2003), nové druhy pak popsali Fatka a Kordule (1985) a Prokop a Fatka (1985). Studie o lokálně velmi hojných ramenonožcích publikovali Havlíček (1970, 1977), Mergl a Šlehoferová (1990) a Mergl a Kordule (2008). Trilobity, kteří tvoří dominantní složku zdejší fauny, se také zabývali Šuf (1926), Růžička (1939, 1943) a Šnajdr (1957, 1958, 1982). Šnajdrova monografie z roku 1958 je vůbec nejrozsáhlejší prací o kambrických trilobitech u nás. Studiu hyolitů a orthoték byly věnovány práce Marka (1972-1981) a v současné době jsou předmětem studia Valenta, Fatky, Micky, Szabada a Vokáče (2011, 2012). Některé problematické fosílie popsali Prantl (1948), Chlupáč a Kordule (2002), Fatka, Kraft a Szabad (2011) a Fatka, Mikuláš, Szabad, Micka a Valent (2011). Stopy po činnosti organismů publikoval Mikuláš (2000). O poznání skryjsko-týřovického kambria se svými sběry zasloužili i mnozí místní amatérští sběratelé, z nichž lze jmenovat např. A. Šindlera, V. Opatrného a J. Krauze.

Stratigrafickým členěním skryjsko-týřovického kambria se kromě Barranda (1846) zabývali i další badatelé jako např. Lipold a Krejčí (1860, 1877), Kušta (1884 - 1894) a Feistmantel (1885). Významný přínos v dalších výzkumech zdejší oblasti představují práce Jahna (1893, 1896, 1897) a Kettnera (1914, 1923, 1946). Některé doplňky k předcházejícím pracím pak najdeme v publikacích Kettnera ve spolupráci s Kodymem, Slavíkem a Boučkem (1919, 1928, 1936). V poválečném období přispěly k poznání stratigrafických, geologických a petrografických poměrů oblasti zejména práce Přibyla (1946), Prantla (1952), Petránka (1952), Šnajdra (1956, 1958), Kukala (1971) a Havlíčka (1971, 1998). Další doplňky publikovali Vokáč (2002), Kordule (2006) a Mergl a Kordule (2008). Nejnovější poznatky o litostratigrafii jsou shrnuty v práci Fatky, Micky, Szabada, Vokáče a Vorla (2011), kteří pro zdejší kambrium navrhli následující stratigrafické jednotky: milečský člen, slapnický člen a skryjský člen. Všechny tyto členy náležejí nově definovanému buchavskému souvrství. Celá tato sekvence je v nadloží překryta vulkanity křivoklátsko-rokycanského komplexu.

Zdroj: Václav Micka